V sobotu 29. dubna vzpomeneme na příbramského básníka a spisovatele Fráňu Kučeru, který zemřel v Podlesí u Příbrami v roce 1929. Světlo světa spatřil 11. října 1897 v Oseči v chalupě na úpatí Dubové hory. Otec mu však zahynul na šachtě jen pár měsíců před jeho narozením. Vyrůstal proto jen s matkou a třemi sourozenci v krásném, ale chudém kraji mezi Obecnicí a Podlesím. Ve čtrnácti letech ho životní cesta přivedla na Březové Hory a v místech, kde tak tragicky skončil jeho otec, nastoupil na úpravnu rud jako vošverák a později začal také fárat. Po první světové válce – již jako dvacetiletý – byl přijat na dvouletou horní školu pro důlní dozorce. Učitelé si brzy všimli inteligentního chlapce a nadaného literáta. Své první básnické pokusy nosil Fráňa k posouzení učiteli češtiny, který jimi byl nadšen a doporučil mu, aby některé verše donesl do redakce příbramského týdeníku Naše Obrana. A skutečně, některé básně byly otištěny. Po úspěšném absolvování horní školy nastoupil Kučera jako štajgr na březohorský důl Anna. Každou volnou chvíli věnoval múzám a spolu se svými přáteli založil literární kroužek. Mladíci se scházeli téměř denně v „Pražské kavárně“ v rušném centru města v Pražské ulici, kde u svého literárního stolu a při černé kávě, dovedli debatovat o poezii a literatuře dlouho do noci.
Svoji první básnickou sbírku „Písničky hlubin“ vydal Kučera u příbramského tiskaře Antonína Pelze v roce 1927 s předmluvou profesora Jana Vondráčka. Kritikou byla tato prvotina přijata nadmíru příznivě a dodala básníkovi další energii. Sbírka „Bezejmenní“ na sebe nedala dlouho čekat a hned následovala kniha třetí, tentokráte povídková, „Strž“. Tu mu ilustroval jeho přítel, grafik Karel Hojden.
Někdy v té době se poprvé nenápadně přihlásila zákeřná choroba, která se namáhavou prací v dolech a nevlídným podbrdským klimatem stále více zhoršovala. Ještě 2. února 1928 se Fráňa Kučera oženil s Annou Baierovou a po narození syna Ilji dostal novou chuť do další práce. Začal psát povídky, pohádky, rozepsal román „Stříbrňáci“ a založil vlastní nakladatelství „Druza“. Také se s rodinou odstěhoval z Oseče do Nového Podlesí, aby byl blíže kulturnímu dění v Příbrami.
Začátkem dubna roku 1929 dostal Kučera angínu, kterou pořádně nevyležel a vrátil se do práce. Po pár dnech nemoc udeřila v plné síle. Básník ulehl a už nevstal. Hornická nemoc – tuberkulóza – ukončila v pondělí 29. dubna 1929 v 11 hodin život nadějného umělce, který měl tolik plánů.
Příbramští vyprovodili svého umělce na jeho poslední cestu na zdejší hřbitov a nad hrobem promluvil jeho přítel Dr. Šilha: „Spi klidně drahý Fráňo a cestička k Tvému hrobu nikdy nezaroste…“
Hluboké propasti, v nichž trčí ostré hroty skal, hrozící každičkým okamžikem sesutím a vytvořit nové a hrůznější prohlubně – Strže!
Jsou lidé neznámí, bezejmenní, jejichž životy jsou prohlubně, sesouvající se a tvořící nové a nové tvary, útvary, hrůzy, bolesti a smutky – Strže…
tyto propasti, které nikdy neosvítí světlo kahanu havířského, mi daly jméno pro knihu.
Vím o propastech lidských niter, do kterých nevnikne nikdy světla.
Viděl jsem ty vířivé zápasy neznámých lidí v hlubokých jamách Ostravska, Slezska, Čech – i Příbramě…
Vzpomínka kamaráda a spisovatele Mirka Elpla na poslední chvíle Fráni Kučery:
…Letos, když jsem přijel z velikonočních svátků zpět do Příbrami, překvapilo mne, že jsem v Pražské kavárně nenalezl Fráňu, sedícího u zadního literárního stolu a pijícího černou kávu. Psal jsem mu totiž, že přijedu, aby mne čekal. Hned myslel jsem si, že bude asi hodně nemocen, neboť, aby Fráňa v sobotu večer neseděl tu u své nejmilovanější – jak sám říkal – černé kávy, bylo takřka nemyslitelné.
Hned druhý den zašel jsem k němu do Podlesí. Bydlel v nájmu, v malé světničce se svojí ženou a necelý rok starým synkem, Iljou. Na stěně několik originálů, knihovna s bibliofiliemi a tvrdý, starý, odřený nábytek… Fráňa ležel a naříkal.
„Víš, příteli, měl jsem angínu, šel jsem do práce a teď se mi vrátila. Špatně dýchám, ani dobře mluviti nemohu.“
Vypadal špatně, ale bože, kdo znal Fráňu, ví, že on vždycky byl jen kost a kůže. Odešel jsem tedy v naději, že příští sobotu bude zase dobře a že přijde do Příbrami. V sobotu nepřišel, v neděli nepřišel… V pondělí přijdu do kavárny a zde sdělil mi profesor Šilha, Fráňův přítel, že s Kučerou je zle. Ještě tentýž den večer jsem ho znovu navštívil. Jaká změna! To již nebyl Fráňa, jakého jsem viděl před týdnem. Seděl na židli a dusil se. Jíst nemohl nic. Záškrtová angína nedovolila mu ani jísti ani pít. A Fráňa slábl, jeho tělo bylo vysíleno. Choroby staré, revmatismus a tuberkulóza, začaly působit. A k tomu slabé srdce. To bylo nejhorší. Již tehdy obával jsem se, že srdce vypoví službu a připravoval jsem se na nejhorší.
Navštěvoval jsem ho každý den a pozoroval jsem, jak se stav den ode dne horší. Zemřel v době, kdy na dveře roku zaťukal máj, doba květů, na něž se tolik těšil. Neuslyší již mluvit les, zpívat ptáka, hučet stroje, volati šachtu. Nezaslechne stesk svého drobného lidu, o němž ve svých povídkách a básních psal a jenž vyprávěl jeho srdci o macešství života. Dnes drobný lid kraje Horymírova ztratil svého pěvce. Není již básníka Fráni Kučery…
A přece…
Bude žít dál!
Vždyť velcí neumírají…
Přijďte si k nám do knihovny půjčit a přečíst jeho verše a povídky.