Ze společenského kvasu přelomu 19. a 20. století se zrodil revoltující postoj mladých umělců ke všemu starému. Tito mladíci se v životě i v umění stavěli do pózy zklamaných společností a vyslovovali na každém kroku své pohrdání. Někteří chtěli měšťáky děsit dekadentní pózou, jiní se stali bohémy, další se distancovali aristokratickým postojem. Odmítali jakýkoliv společenský řád a hlásali naprostou svobodu jedince. Proto se 26. ledna 1902 v pražské kavárně Union sešla téměř celá tehdejší mladá literatura, aby na ustavující schůzi založila Kruh českých spisovatelů. U zrodu této nové literární společnosti stáli Viktor Dyk a příbramský rodák Hanuš Jelínek. Do Unionky přišli básníci a spisovatelé (tzv. generace 90. let), o kterých jsme se později učili ve školních lavicích. Byl tu Arne Novák, František Gellner, Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, Jaroslav Hilbert, Karel Toman, Karel Kamínek, Otakar Theer, Karel Babánek, Emanuel z Lešehradu, Jaroslav Kamper, Karel Sezima, Jindřich Vodák, Miloš Marten, F. V. Krejčí, Karel Žák, Bohuslav Knoesl , Richard Medek a jiní. Kritik F. X. Šalda omluvil svoji nepřítomnost na ustavující schůzi nemocí. Někteří ze zakládajících členů se později s Kruhem rozešli pro jeho konzervativní myšlení (Gellner, Krejčí, Rožek).
Za předsedu byl zvolen spisovatel, literární kritik, divadelní dramaturg a nadšený organizátor pražského kulturního života Jaroslav Kamper. Místopředsedou se stal spisovatel Jaroslav Hilbert, pokladníkem Jiří Karásek ze Lvovic a jednatelem Hanuš Jelínek. Zároveň všichni členové Kruhu vstoupili také do Umělecké besedy, což byl spolek sdružující české umělce v oboru literárním, hudebním a výtvarném, založený v roce 1863.
Kruh hned po svém založení začal pracovat a pořádat recitační, hudební a divadelní večery v Praze a v Plzni, na kterých byla představována díla mladé generace autorů. První větší společenský večer byl uskutečněn v červnu 1902 v sále pražského hotelu Central v Hybernské ulici a Hanuš Jelínek zde recitoval výbor z mladé české poezie. O přestávce programu uslyšela Praha poprvé na vlastní uši nový vynález. Inženýr Červinka předvedl velikou novinku – gramofon.
Záhy se v Kruhu vynořila myšlenka na pořádání divadelních cyklů. Jaroslav Kamper se jí ihned ujal a zvolil pro cyklus divadlo Uranii a Švandovo divadlo na Smíchově, jehož ředitel Karel Švanda byl ideou nadšen. První divadelní cyklus se konal v zimě 1904-1905 a měl na programu Pěst od Jaroslava Hilberta, Nové cesty od Karla Kamínka, Višňový sad od A. P. Čechova, Na čem záleží Oscara Wildeho, Marii Magdalenu od Ch. F. Hebbela, Veselou houpačku od M. Donnaye, Premiéru od Viktora Dyka, Candidu od G. B. Shawa a Stavitele Solnesse Henrika Ibsena. Mnohé z těchto her viděla Praha úplně poprvé. Divadelní cykly pořádané Kruhem českých spisovatelů znamenaly mnoho pro české divadlo i když, jak se ukázalo, české hry nedosáhly pozoruhodnějších úspěchů. I tak však byly cykly velice úspěšné a umělecky dokonalé. Po takovém úspěchu Kamper vystoupil proti dramaturgickému plánu Jaroslava Kvapila v Národním divadle. Velice útočná brožurka Národní divadlo a české drama vyšla 14. května 1904 a vytýkala Kvapilovi nevšímavost k mladým českým dramatikům a byla podepsána třinácti členy Kruhu, Otokarem Březinou a F. X. Šaldou. Ten však později svůj podpis odvolal a dostal se tak do ostré polemiky s Kamperem, Sezimou a dalšími. Byl to definitivní rozchod Kruhu s geniálním českým kritikem, který s oblibou glosoval svou přítomnost mezi mladými umělci: „Nepřišel jsem mezi vás, abych naslouchal duchaplnému kašli páně Dykovu a abych se obdivoval kravatám páně Jelínkovým.“ Národní divadlo na brožurku nereagovalo a hry mladých českých autorů nadále přehlíželo.
V edici Kruhu vyšlo také několik zajímavých počinů. Viktor Dyk zde vydal svoje „Buřiče“, „Domy“, „Anebo“. Vyšla zde antologie „Nová česká poezie“, Jelínkovy „Harrachovské elegie“ a své práce vydali také Karel Sezima či Arne Novák. Spolek Kruh českých spisovatelů zanikl v roce 1940 za druhé světové války.
Nejen uměním je člověk živ. Výborové schůze Kruhu byly bouřlivé a byly pořádány v předních pražských lokálech a hospodách, které vybíral Kamper jako znalec Prahy a jeden z iniciátorů hesla „Za starou Prahu“. V Jelínkově mládeneckém bytě v Resslově ulici byla pořádána absintová odpoledne, kde se popíjel zelený likér francouzských básníků a malířů. Byla tam, mnohdy, zábava tak živá, že celá ulice byla na nohou a omladina se shromáždila pod Jelínkova okna, přičemž Kamper pronášel z okna plamenné projevy a Viktor Dyk vyhazoval do davu cigarety, tužky a pak všechny násadky od pera…
V mládí nespoutaní bohémové, revoltující proti všemu, nakonec našli jistotu a smysl života. Ze všech se stali počestní a vážení mužové své doby. Jen ti, kteří se stáří nedožili, zůstávají v naší paměti stále mladí, rozevlátí muži. Zemřít totiž není všechno, je třeba zemřít včas.
Liter.: H. Jelínek: „Zahučaly lesy“ (1947), „Lexikon české literatury“ (1993).
